Spávala jsem v metru

Jmenuji se Martina, je mi 32 let, a chtěla bych se podělit o svůj životní příběh. Vždy jsem chtěla být jiná než ostatní, neposlouchala jsem své rodiče, neuznávala žádné své autority a nechtěla jsem se přizpůsobit žádnému řádu a pravidlům. Chtěla jsem si žít po svém, začala jsem vyznávat punk a v této rebelii jsem žila mnoho let. S drogami a podobnými věcmi jsem začala už na základní škole, bylo mi jedno, co do sebe dávám, hlavně ať mám nějaký "zvláštní" stav a jsem pryč od té reality... Stal se ze mě povaleč, lhář a flákač… Bylo mi všechno jedno…. V 19-ti letech se mi narodila dcera, ale já jsem se nezměnila a v drogách jsem pokračovala...

Bydlela jsem po squatech, a spávala po metrech a nádražích...

Začala jsem užívat pervitin nitrožilně a naivně jsem si myslela, jak je ten život na drogách úžasný. Začala jsem drogy vyrábět a prodávat a pokračovala jsem v neustálých lžích, do kterých jsem se zamotávala. Uvědomila jsem si, že pervitin mi dává jen falešný pocit stěstí, ale nevěděla jsem, jak z toho kolotoče ven. Psychicky jsem to neunesla a přiznala jsem svou závislost. Odjela jsem do léčebny, ale tam jsem to vzdala a odešla jsem. Našla jsem si práci, vdala se a dostala jsem dceru do své péče a byla štastná. Ale jen na chvíli, později jsem se zase k drogám vrátila. Myslela jsem si, jak budu mít vše pod kontrolou, ale bylo to ještě horší. Začala jsem si vymýšlet nejrůznější lži, zase jsem drogy vyráběla a ve velkém je brala. Ničila jsem, co se dalo, sebe i lidi okolo. Hodně času jsem trávila v Praze. Spadla jsem na ještě větší dno, než jsem byla předtím. Bydlela jsem po squatech, a spávala po metrech a nádražích. Žila jsem od dávky k dávce, a proto abych ji měla, jsem byla schopna udělat hrozné věci. Byla jsem zoufalá, ztracená, vše jsem vzdávala a nechtěla jsem žít. Začala jsem brát opiáty, abych utlumila tu bolest, kterou jsem prožívala... už jsem neviděla žádný smysl života. Nakonec jsem dostala šanci začít znovu u tety v Pardubicích. To se mi ale nepodařilo, našla jsem si známé, kteří byli uživateli návykových látek, začala jsem krást a zase jsem si rozjížděla svou další drogovou kariéru. V obchodech jsem se stala známou. Chytli mě při několika krádežích a já stále chodila na nějaké výslechy, ale nechtěla jsem přestat brát drogy. Na drogách jsem si vytvořila svůj vlastní svět, kterému jsem věřila a myslela jsem si, že tak je to správné. S rodinou jsem přestala komunikovat, došly mi už výmluvy a lži. Pořád jsem jen slibovala něco, co se nikdy nestalo a hledala něco, co jsem nikdy nenašla. Drogami jsem se snažila vyplnit to prázdné místo v mém životě a v mém srdci. Ale bylo to vše jen na chvíli. Utíkala jsem před spravedlností a hlavně sama před sebou.

Začali jsme dochádzeť do Menory...

Utekla jsem za tehdejším přítelem na Slovensko, ale i tam jsem pokračovala v krádežích, abychom měli na drogy. Začali jsme docházet do Menory a bavit se o tom, že bych se chtěla léčit. Na jednu stranu jsem se chtěla změnit, ale nechtěla jsem pro to nic udělat. Myslela jsem si, že už nemám žádnou šanci a naději. Braňo s Radom Hruškom mi vyřídili pobyt ve středisku Teen Challenge, přijeli pro mě a odvezli mě do ČR. Bránila jsem se tomu a myslela jsem si, že vše zvládnu sama. Když jsem přijela do střediska, cítila jsem to přijetí a lásku, kterou jsem na ulici neměla. Bylo mi tam dobře, i když to bylo těžké. Po pár dnech mi začalo být špatně, měla jsem abstinenční příznaky a musela jsem do nemocnice na kapačky… Když mi bylo špatně, ležela jsem v posteli a začala jsem volat k Bohu. Bůh se mě dotkl a já jsem věděla, že chci jít za Ním... Přiznala jsem si své chyby, kterých nebylo málo a chtěla jsem být jiná. Věděla jsem, že potřebuji radikální změny bez žádných kompromisů… Přestala jsem kouřit a mluvit vulgárně. Uvědomovala jsem si postupem času, jak jsem byla zlá a sobecká. Byla jsem agresivní a výbušná. Nedalo se se mnou vůbec mluvit kvuli tomu, jak jsem byla arogantní a pyšná. Vždy jsem si myslela, že jenom já mám pravdu a musela jsem mít poslední slovo. Měla jsem v sobě spoustu nenávisti a neměla jsem žádné city, ani ke své rodině. Bylo mi všechno jedno. Vždy jsem za každou cenu chtěla změnit okolí, ale nikdy jsem nechtěla změnit sama sebe. Myslela jsem si, že jsem drsná frajerka na ulici, ale za tím vším jsem skrývala samotu a prázdnotu, kterou jsem řešila tím, že jsem brala drogy. I když jsem se rozhodla změnit svůj život a ve středisku byla sedm měsíců, moje trestní minulost mě dohnala a já jsem dostala nástup trestu do vězení. Svůj trest jsem přijala a brala to jako následky toho, jaký život jsem vedla… Brala jsem to také jako výzvu. Když jsem přišla do vězení, najednou jsem viděla z čeho mě Bůh vysvobodil…

Četla jsem si Bibli a šla za Bohem...

Nechtěla jsem být jako ty holky, které se těší, až je pustí, aby si mohly dát svou dávku. Četla jsem si Bibli a šla za Bohem, chtěla jsem ten čas ve vězení využít nějak smysluplně. Později jsem s holkama měla skupinky a vedla jsem je k Bohu. Chtěla jsem, aby i ony cítily to přijetí a lásku a aby věděly, že je tady někdo, kdo je má rád a ten Někdo je Bůh. Své uvěznění jsem brala jako službu druhým a na každém dni jsem se snažila hledat něco pozitivního. Bůh mě naučil přistupovat k lidem s láskou a trpělivostí. Začala jsem se zajímat o potřeby druhých a také naslouchat druhým lidem. Chodila jsem na vycházky říkat své svědectví dětem, aby nebraly drogy. Jsem vděčná Bohu, že si mě tak používal a mohla jsem odrážet Boží světlo v tom temném vězení. I když jsem byla za mřížemi a ve vězení, cítila jsem tu svobodu. Zjistila jsem, že ta svoboda uvnitř je daleko důležitější, než to, kde se právě nacházím. Bylo to kolikrát velice těžké, ale Bůh tam byl se mnou. Dostala jsem tu milost, že mě propustili na třetinu trestu. Vrátila jsem se do střediska Teen Challenge a načerpala jsem, co jsem potřebovala. Vrátila jsem se k rodičům a ke své dceři, našla jsem si práci a cítím se dobře. Jsem vděčná Bohu, že mě nenechal na té ulici a že už nemusím žít v tom podsvětí drog, ve kterém jsem žila tolik let. Jsem ráda, že už nemusím otročit těm věcem jako byly drogy, automaty a krádeže. Díky Bohu jsem začala vidět věci tak, jak jsou. Nemusím se probouzet nikde ve vchodě, nebo nádražích a bát se toho, co přijde. Nemusím bloudit nikde zoufalá, bezmocná a ztrápená a nemusím cítit ty pocity samoty. Díky Bohu mám lásku, naději, jistotu a smysl života. Celý život jsem se ty prázdná místa ve svém životě snažila něčím vyplnit, a to mě dovedlo až do vězení. Teď ale vím že jdou vyplnit i jinak. Vyplnil mi je Bůh a zachránil mě. Ted se dokážu radovat z maličkostí a mám radost z nového života bez drog. Děkuji všem, kteří mi pomohli a měli se mnou tolik trpělivosti a zájem mi pomoct. Děkuji mé rodině, že se naše vztahy zlepšily a že mě příjali. A děkuji Bohu za nový život a za šanci, kterou si nenechám vzít. Stále jsem se modlila, aby Bůh něco změnil a změnil, změnil mě. Co je nemožné pro člověka, je možné pro Boha a i z takového beznadějného případu, jako jsem byla já, je díky Boží milosti nový člověk. Jednou bych chtěla pomáhat ztraceným lidem na ulici, jako jsem kdysi byla já. Byly to právě svědectví druhých lidí, které mě motivovaly a dávaly naději, tak snad i můj příběh dá naději těm, kteří jsou zoufalí a myslí si, že už je vše ztraceno.

Loading...
Loading...